THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No vida, říkám si při pohledu na cover a texty recenzovaného alba - úsměvné příběhy z pera Ivana Mládka snad našly odezvu až v daleké Skandinávii. Z temných bažin však na nás tentokráte nezaútočí Jožin, nýbrž finská zrůda Kalmah. Hned na úvod prozradím, že se jedná o nečekaný útok ze zálohy a o jedno z největších letošních překvapení. Vynikající úroveň tohoto alba mě přinutila poohlédnout se po jeho předchůdci (a zároveň i debutu této formace) s příznačným názvem „Swamplord“. Hudbu obsaženou na tomto kotouči můžeme stručně a výstižně charakterizovat jako velice zdařilou napodobeninu tvorby Children Of Bodom. Chlapci se skutečně nechali až přespříliš inspirovat slavnějšími kolegy. Samozřejmě že relativně velký úspěch „dětí od jezera Bodom“ měl za následek vznik několika podobných kapel, které se nebály vyzkoušet zatím ještě originální kombinaci heavy a blackmetalu. Mezi nejpilnější učedníky dnes patří Throne Of Chaos (opět finská kapela) a právě Kalmah.
Hned po roce od vydání prvotiny se mi dostává do rukou následovník „They Will Return“, který by měl mít všechny předpoklady zvládnout nelehký úkol výrazněji se odlišit od bodomských ikon. Teď už jen zbývá vyčkat na pokyn trojzubcem, kterým vládne na přebalu alba vyobrazený Pán bažiny, coby tradiční maskot skupiny a můžeme se pustit do podrobného rozboru alba.
Hned při prvním záseku „Hollow Heart“ skupina předvádí v plné kráse markantní změny k lepšímu na poli instrumentálním i skladatelském. Skladba se rozjíždí klasicky speedově, vedoucí úlohu na sebe berou klávesy páně Pasiho Hiltuly podbarvující blackový vokál (můžeme zaslechnout i hlubší hlasové rejstříky, ale to není na „They Will Return“ moc častý jev). Poté nastupuje strhující refrén s nefalšovanou klepačkou, přidává se havraní skřehot a hlavně pompézní klávesové stěny evokující umění samotného Jonnyho Maudlinga z anglických pohádkářů Bal-Sagoth. Jako největší hit alba bych vyzvedl čtvrtou „Human Fates“, opět otevřenou speedovými kytarami, mezi nimiž se proplétají bohatá klávesová aranžmá, teď už ale typicky bodomského střihu. V refrénu ustane klávesová i kytarová exhibice a prostor dostane naléhavý growling a chladná sugestivní atmosféra. Právě v obou zmíněných skladbách se chlapci dokázali od „jezerních dětí“ více odlišit. Ostatní položky se nesou ve znamení častých tempových zvratů, věčně sólujících kytar, melodií a samozřejmě naspeedovaných klávesových stupnic, jakožto největšího trumfu kapely. To všechno neustále udržuje ucho posluchačovo v netrpělivém očekávání dalších překvapení. Nostalgické pohlazení trojzubcem na závěr s přehledem zajistí předělávka „Skin O´ My Teeth“ z alba „Countdown To Extinction“ od Megadeth.
Celkově mi novinková kolekce Kalmah připadá o mnoho vyzrálejší než debut a v mnoha ohledech dokonce srovnatelná s poslední řadovkou Children Of Bodom. „They Will Return“ můžeme tedy brát jako první zdárné vykročení na cestu za vlastním originálnějším přístupem. Odkaz Children Of Bodom je však stále nepřeslechnutelný - ona ta úzká škatulka klávesového speed/blacku ani nějaké převratné experimenty nedovoluje...
7,5 / 10
Pekka Kokko
- zpěv, kytary
Antti Kokko
- kytary
Pasi Hiltula
- klávesy
Timo Lehtinen
- baskytara
Janne Kusmin
- bicí
1. Hollow Heart
2. SwampHell
3. Principle Hero
4. Human Fates
5. They Will Return
6. Kill The Idealist
7. The Blind Leader
8. My Nation
9. Skin O´ My Teeth (cover Megadeth)
Seventh Swamphony (2013)
12 Gauge (2010)
For The Revolution (2008)
The Black Waltz (2006)
Swampsong (2003)
They Will Return (2002)
Swamplord (2000)
Ano, hezky se to poslouchá. Ovšem, když uvážíme, že ani nota není původní a celé to smrdí po Children Of Bodom takovým způsobem, až zůstává rozum stát, myslím, že chvalozpěvy nejsou na místě. Ano, všichni dobře hrají. Ale ze sebe nepřinesl nikdo ani zbla, opět tu máme božského Alexiho (zdravím Louzu!) v různých variacích. Teď si ještě připočtěte, že oba kytaristé hrají na Jacksonky (eheee?) a na obalech obou alb se skví bažinná příšera s trojzubcem (aha, to je ten jejich Reaper, hm, jak originální) a máte vymalováno. Raději sáhnu po červené, zelené nebo modré, protože originál je originál!!!
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.